„PROČ UŽ NEKRESLÍTE NEBO NEMALUJETE TAK, JAK SI PŘEJETE ?“

Dostávám spousty dopisů od lidí, kteří jsou ve své umělecké snaze, tak nějak pořád jako na začátku. Většina si to velmi dobře uvědomuje, že se ne a ne posunout dopředu. Zkouší pořád něco nového v bláhové snaze, že toto již bude třeba ta pravá technika (nebo tužky, pastelky, barvy, papíry, plátna, atd.), s kterou konečně vyniknou nad ostatními… a po čase… zase nic. Opět známá frustrace, záhy nezájem o tvorbu, naštvanost na vše a všechny. Možná většina z Vás to již v životě určitě alespoň jednou zažila.

Pokud chceme v životě čehokoliv dosáhnout, musíme se dřív nebo později utkat a zvládnout (zkrotit) ony pochyby, nefunkční zvyky a špatné názory, které jsme si v průběhu života vybudovali, a které nás drží zpátky. K tomu je jen jediná cesta – konfrontace se svým vnitřním já.
Pokud se nám nepodaří zjistit co vlastně v životě chceme, čeho chceme dosáhnout, budeme neustále žít na pochybách, bude nás rozčilovat kritika jiných, bude nás postihovat tzv. tvůrčí krize, nebo nás „blbá“ nálada přiměje stahovat se k perfekcionismu, či naopak k nadměrnému odkládání.  Za tímto vším je, jen jeden jediný viník.

Tato dílčí osobnost v psychologii označovaná jako vnitřní kritik, je součástí každého z nás. Je většinou osobností, která je naší překážkou tvořivosti, osobního štěstí a nezřídka i bohatství. Vnitřní tyran (angličtina mu dalo jméno „TOP DOG“ -  volně přeloženo jako „Vnitřní pes“) je ta část naší osobnosti, která nám našeptává všechny ty různé hrůzy a soudy, které nás tak děsí:

Co z toho tedy všeho vyplývá? 

Většina těchto nepříjemných myšlenek vznikla na základě rozporuplných situací, které jsme si v dětství neuměli správně vysvětlit. Dva příklady za všechny. Jako dospělí často okřikujeme chlapce, aby neplakali … Což má za následek kritiku a zostuzení, že je “baba” nebo je “měkouš”, prostě není chlap... U děvčat jejich zlobu komentujeme smíchem, nebo “předvádění se” ohodnotíme mlčky zvednutým a výstražným obočím, kterým sdělujeme nevhodnost chování.

Ve skutečnosti jsou tato sdělení prošpikována úzkostí a strachem toho, kdo je pronáší. Na omluvu musím napsat, že i tento člověk, který takhle vychovává své děti, se je naučil zase od svých rodičů a ten zas od svých … ve skutečnosti se určité problémy mohou stát problémy generačními, které se šíří jako virus, až se z nich stane problém masivní, který se tak může po čase stát i standartem pro výchovu…

Takže potravou našeho vnitřního tyrana je strach ze zesměšnění, ze strachu s ponížení, z neúspěchu, z citového zranění a osamocení.

Vnitřní tyran se většinou nechová příliš logicky. Dává nám zcela rozporuplné příkazy ve formě:

„Jdi kam Ti srdce velí.” (za svým snem, touhou, láskou, atd.)
„Dělej vše, aby Tě lidé měli rádi.” (což je rozpor s prvním příkladem, jelikož málokdo může mít přesně stejné touhy jako my a tím pádem nemůže rozumět těm našim...)

Ať se to možná bude zdát nelogické, ve skutečnosti se nás, náš tyran snaží ochránit před sebou samými … (??) Totiž všechno co nám říká, vychází z výchovy, která je ovlivněna kulturou a prostředím ve které žijeme. Nezřídka dobrá polovina výroků pochází z doby minulých století a tím pádem v dnešní době významově absurdních. Máme sklon je zaměňovat za obecné a životní pravdy.

Začneme věřit výrokům: “Nemám talent nebo štěstí”. “Co mě baví, to mě neuživí”. “Jsem příliš starý (mladý), abych začal s něčím novým”. “V mém věku už na to nemám trpělivost”, atd.

Mluvím s lidmi, kteří mají nejrůznější přesvědčení, jedno je však spojuje – opravdu výrokům věří,  a taky, že takhle opravdu funguje svět. I když spousta tzv. pravd je zakódovaná třeba v různých lidových nářečích nebo pranostikách, přece jen máme 21. století a víme toho daleko více než naši předci. Měli bychom používat zdravý rozum a vlastní soudnost při rozhodování toho, co nám prospívá a co nám může tzv. škodit. Bohužel většina to nikdy nedokáže a nechá se dále vláčet minulostí a davem, buď z pohodlnosti nebo nedostatku odvahy si prostě a jednoduše věřit. Umělci jsou svobodní lidé. Svobodní, alespoň ve vztahu k myšlenkám, které následně ti praví umělci předávají pomocí svých obrazů. Kulturní dědictví bývá mnohdy to jediné, co tady po nás zbývá. Po lidech. Po generacích, těch před námi. a DOUFÁM, ŽE I PO NÁS.

„Můžu se Vás něco zeptat ?“

„PROČ UŽ NEKRESLÍTE NEBO NEMALUJETE TAK, JAK SI PŘEJETE ?“